profil
  HOME | PROFIL | FOTOGALERIE | FOTOGRAFICKÉ SLUŽBY | AKCE-FOTO | PŘEDNÁŠKOVÁ ČINNOST | PUBLIKAČNÍ ČINNOST | VÝSTAVY | CESTY | OBCHŮDEK | ODKAZY | DOWNLOAD | KALENDÁŘ AKCÍ | KONTAKT
     

Petr „Pepe“ Piechowicz
Narozen: 18.5.1971 v Bohumíně
Klubová příslušnost: Horolezecký klub ALPA Ostrava, Speleologický klub Orcus
Lezecké úspěchy: zde

Ke karabinám i foťák
U mě je všechno dané postupným vývojem. Fotografování přišlo stejně přirozeně, jako samotné lezení. Když jsme začínali, vždycky jsem jezdil s foťákem. Měl jsem malou Beirettku od otce a s ní jsme se s Radimem navzájem fotili - hlavně ty naše zadky zespodu. Fotek začalo přibývat a jak jsem tak fičel v tom lezení, často jsem si listoval v katalozích nebo kalendářích. Dokázal jsem v tom ležet celý den. Začalo mě to zajímat, ale představa, že bych to někdy mohl dělat, byla pro mě nepředstavitelná. Tuto práci jsem velmi obdivoval. Foťák v mém batohu už zůstal a časem ke mě doslova přirostl. Zlomovým bodem asi bylo, když jsem si koupil svou první zrcadlovku - Prakticu. Začal jsem s ní dělat snímky trochu kvalitněji. Nejprve černobíle, barevná fotografie byla pro mne stále nedostupná. V mých fotografických začátcích mi hodně pomohl Pepa Wágner, který mimo vše ostatní uměl dělat také výbornou jeskyňářskou fotografii. Bral mě k sobě do temné komory a vše mě postupně naučil. S jeho pomocí jsem vytvořil svou první černobílou fotku sám a stále více mě to vtahovalo. Druhým zlomem v mém životě fotografa byl časopis Montana.

Život volného fotografa
Spolupráce s Montanou pro můj další vývoj fotografa představovala mezník, protože jsem se fotografováním začal zabývat opravdu vážně. Postupně vznikaly reportáže z lezeckých oblastí v České i Slovenské republice. Navázal jsem přátelství s předními lezci a mé cesty směřovaly i dále do Evropy. Nakonec jsem v roce 2001 vyrazil na tříměsíční "Bezstarostnou jízdu" po Spojených státech. Během ní vznikla řada zajímavých snímků, které jsou spolu s jinými součástí výstavy, nazvané „Na konečcích prstů“. O rok později jsem se zúčastnil s partou z mého domovského horolezeckého klubu ALPA Ostrava expedice do Bílých Kordiliér v Peru, kde jsem poprvé okusil kouzlo lezení ve velkých skalních stěnách. Logickým pokračováním pak byla lezecká výprava na věže Mano de Fatima v africkém státě Mali. Po roční přestávce způsobené zákeřnou Malárií, jsem znova zatoužil po dobrodružství velkých stěn. Nabídce zúčastnit se slovenské expedice do druhého nejvyššího pohoří světa Karakoram, se proto nedalo odolat.

Bohatý životem
Při tomto ohlížení se za svou minulostí si asi nejvíce cením toho, že pořád lezu a že jsem takový jaký jsem - vymodelovaný lezením a skálami. Když se bavím s lidmi, kteří žijí takový ten takzvaně „normální život“, říkají mi pak: „Ty jsi fakt jiný...“ Moje smýšlení a můj vztah k životu je opravdu trochu odlišný a je to díky tomu lezení. Na jednom promítání se mě ptali, co mi lezení dalo. Odpověděl jsem, že mi to přineslo život takový, jak ho žiji. Není to přepychový život, ale jsem spokojený - je to hodně založeno na duševním obohacení. Pro mě je radost každý výjezd na skály, každý den, kdy si perfektně zalezu a když u toho svítí sluníčko. Každý výstup, ať je za deset nebo za tři, je pro mě opravdové potěšení a snad je pak tato pohoda, kterou u lezení zažívám, vidět i na mých fotkách...

Text: M. Krejsa


 

© PHOTOPEPE.COM, DESIGNED BY TRN
UPDATED BY MIMI
doporučené rozlišení min. 1024x768