Petr „Pepe“ Piechowicz
Narozen: 18.5.1971 v Bohumíně
Klubová příslušnost: Horolezecký klub ALPA Ostrava,
Speleologický klub Orcus
Lezecké úspěchy: zde
Ke karabinám i foťák
U mě je všechno dané postupným
vývojem. Fotografování přišlo stejně
přirozeně, jako samotné lezení. Když
jsme začínali, vždycky jsem jezdil s foťákem.
Měl jsem malou Beirettku od otce a s ní jsme se s Radimem
navzájem fotili - hlavně ty naše zadky zespodu. Fotek
začalo přibývat a jak jsem tak fičel v tom
lezení, často jsem si listoval v katalozích nebo
kalendářích. Dokázal jsem v tom ležet
celý den. Začalo mě to zajímat, ale představa,
že bych to někdy mohl dělat, byla pro mě nepředstavitelná.
Tuto práci jsem velmi obdivoval. Foťák v mém
batohu už zůstal a časem ke mě doslova přirostl.
Zlomovým bodem asi bylo, když jsem si koupil svou první
zrcadlovku - Prakticu. Začal jsem s ní dělat snímky
trochu kvalitněji. Nejprve černobíle, barevná
fotografie byla pro mne stále nedostupná. V mých
fotografických začátcích mi hodně
pomohl Pepa Wágner, který mimo vše ostatní
uměl dělat také výbornou jeskyňářskou
fotografii. Bral mě k sobě do temné komory a vše
mě postupně naučil. S jeho pomocí jsem vytvořil
svou první černobílou fotku sám a stále
více mě to vtahovalo. Druhým zlomem v mém
životě fotografa byl časopis Montana.
Život volného fotografa
Spolupráce s Montanou pro můj
další vývoj fotografa představovala mezník,
protože jsem se fotografováním začal zabývat
opravdu vážně. Postupně vznikaly reportáže
z lezeckých oblastí v České i Slovenské
republice. Navázal jsem přátelství s předními
lezci a mé cesty směřovaly i dále do Evropy.
Nakonec jsem v roce 2001 vyrazil na tříměsíční
"Bezstarostnou jízdu" po Spojených státech.
Během ní vznikla řada zajímavých
snímků, které jsou spolu s jinými součástí
výstavy, nazvané „Na konečcích prstů“.
O rok později jsem se zúčastnil s partou z mého
domovského horolezeckého klubu ALPA Ostrava expedice do
Bílých Kordiliér v Peru, kde jsem poprvé
okusil kouzlo lezení ve velkých skalních stěnách.
Logickým pokračováním pak byla lezecká
výprava na věže Mano de Fatima v africkém
státě Mali. Po roční přestávce
způsobené zákeřnou Malárií,
jsem znova zatoužil po dobrodružství velkých
stěn. Nabídce zúčastnit se slovenské
expedice do druhého nejvyššího pohoří
světa Karakoram, se proto nedalo odolat.
Bohatý životem
Při tomto ohlížení
se za svou minulostí si asi nejvíce cením toho,
že pořád lezu a že jsem takový jaký
jsem - vymodelovaný lezením a skálami. Když
se bavím s lidmi, kteří žijí takový
ten takzvaně „normální život“,
říkají mi pak: „Ty jsi fakt jiný...“
Moje smýšlení a můj vztah k životu je
opravdu trochu odlišný a je to díky tomu lezení.
Na jednom promítání se mě ptali, co mi lezení
dalo. Odpověděl jsem, že mi to přineslo život
takový, jak ho žiji. Není to přepychový
život, ale jsem spokojený - je to hodně založeno
na duševním obohacení. Pro mě je radost každý
výjezd na skály, každý den, kdy si perfektně
zalezu a když u toho svítí sluníčko.
Každý výstup, ať je za deset nebo za tři,
je pro mě opravdové potěšení a snad
je pak tato pohoda, kterou u lezení zažívám,
vidět i na mých fotkách...
Text: M. Krejsa
|